Seděla jsem s dobrou přítelkyní v jedné příjemné malé restauraci nad šálkem lahodné kávy. Tuším, že bylo takové to nadýchané období mezi jarem a létem a na ulicích se pomalu začaly rozsvěcovat lampy. Byl opravdu nádherný teplý večer a my jsme rozebíraly snad všechno možné. Vzpomínaly jsme na staré časy, na dobu, kdy nás svazovala povinná školní docházka, na léta strávená na gymnáziu, na spousty akcí a zážitků s ostatními z naší bývalé party. Mluvily jsme samozřejmě i o tom současném, o práci, o vztazích, o problémech ale i o malých všedních radostech, které nám stále dokážou vykouzlit úsměv na rtech. Výborně jsme se bavily.

Seděly jsme tam takhle už dobré dvě, možná tři hodiny, když si ke stolu kousek od nás přisedl mladý pár. Jakmile přišel číšník, objednali si angličtinou s příznačným francouzským přízvukem, bylo mi hned jasné, že tohle určitě nejsou žádní rodilí Britové. A skutečně, tahle domněnka se mi v následující chvíli potvrdila. V momentě, kdy číšník odešel, začali spolu ti dva plynule hovořit francouzsky.

Francouzštinu jsem studovala, jak na střední, tak na vysoké škole, tudíž jsem jim rozuměla velmi dobře, ale místo toho, abych jako tajný špión odposlouchávala jejich hovor, zaobírala jsem se úplně něčím jiným. Jedním uchem jsem sice naslouchala Bětce, své kamarádce, která zrovna líčila peprnou příhodu, která se jí nedávno stala s autem u benzínky, na druhou stranu jsem ale byla neskutečně zaujatá francouzskou konverzací toho mladého páru. Nepovažuji se samozřejmě za žádného špicla ani drbnu, mým koníčkem opravdu není dokumentování rozhovorů cizích lidí. Vlastně mě ani tolik nezajímalo, o čem si ti dva povídají. Beztak to nebylo nic podstatného. Daleko více jsem byla zainteresována v samotné francouzské konverzaci.

Neslyšela jsem francouzštinu už nesmírně dlouho, a tak mě to ihned zaujalo. Najednou jsem si uvědomila, že mám potřebu naslouchat tomuto nádherně znějícímu libozvučnému jazyku. Nestarala jsem se o obsah, prostě jsem se nechala unášet na vlnách jejich úchvatné francouzské konverzace a zároveň jsem poslouchala historky své dobré přítelkyně.

Druhý den ráno, když jsem se chystala do práce, stále se mi v uších ozývala ta sladká hudba včerejšího večera. Dokonce mě to vyprovokovalo natolik, že jsem si ještě ten večer, kdy jsem přišla domů, pustila desku se starými francouzskými šansony. Francouzštinu jsem dlouho zanedbávala a teď jsem, možná i díky tomu mladému páru, znovu objevila její kouzlo.

Další den v práci mě pak přinutil dumat nad tím, zda by ještě moje francouzská konverzace dokázala obstát v dnešním světě. Příliš často jsem francouzsky nemluvila, neměla jsem příležitost a teď se ve mně z ničeho nic objevila touha vyzkoušet si, jak na tom vlastně jsem. Dlouho jsem přemýšlela, jak tenhle svůj malý průzkumnický plán zrealizovat. Když už se mi ve finále nedostávalo myšlenek, naprosto spontánně, jsem zazpívala dvě nebo tři francouzské věty směrem ke svému kolegovi, o němž jsem věděla, že měl kdysi s francouzštinou také co dočinění.

Ten chudáček by ode mě čekal asi všechno, ale tohle opravdu ne. Zděšeně se na mě podíval takovým tím typicky nechápavým výrazem, otočil se a začal, podotýkám, že velmi svižně, přerovnávat kartotéky na svém stole.

Tak tohle nejspíš nebude ten nejlepší způsob, jak otestovat svou francouzskou konverzaci, napadlo mě vzápětí. Společně s tím se ale v mé hlavě zrodil ještě jeden nápad, daleko zajímavější a hlavně takový, který v žádném případě nebude děsit mé kolegy.

Měla jsem chuť promrskat si svou francouzskou konverzaci, s někým si popovídat, poznat nové lidi. Na jazyku jsem měla jen dvě slova, která všechny tyhle mé požadavky dokonale splňují. Jazyková škola! Instituce, kam se může zapsat každý, kdo má kuráž vrhnout se do studia nějakého nového jazyka anebo si procvičit ten, který už nějakou tu dobu přeci jen ovládá.

S hřejivým pocitem, že jsem konečně objevila něco pro mě, vrhla jsem se na internet. Chtěla jsem si najít takový kurz francouzské konverzace na jazykové škole, který by mi vyhovoval nejen časově, ale i z hlediska náročnosti a ceny. A hlavně, což považuji za nejdůležitější, kurz musí být efektivní. Velmi nerada bych chodila někam, kde se budu několik následujících měsíců nudit.

Prošla jsme si několik nabídek, ale ze všeho nejvíc se mi zamlouvala ta od společnosti Tutor a poté, co jsem navštívila ukázkovou hodinu francouzské konverzace, věděla jsem, že tohle je přesně ten kurz, který hledám.

Zapsala jsem se hned, jak to jen bylo možné, byla jsme doslova dychtivá po nových zkušenostech a znalostech v oblasti francouzské konverzace.

Bez mučení klidně přiznám, že první hodina mě poněkud zaskočila. Vzhledem k tomu, že jsem se svou francouzštinou nějakou dobu vůbec nic nedělala, chvíli mi trvalo, než jsem se v jazyce zorientovala. Ale jakmile se mi to podařilo, vklouzla jsem po těch letech do francouzské konverzace, jako by mi byla vlastní. Musím říct, že mě to velmi potěšilo. Témata, která jsme v lekcích francouzské konverzace probírali, se mi zdála zajímavá a neotřelá, bylo to zas něco úplně nového.

Jsem opravdu ráda, že mě tahle jedna mála večerní epizoda s mladým párem v kavárně svedla opět dohromady s mou starou známou, s francouzštinou. V tom věčném shonu, který si denně odnáším z práce a ráno s ním zas stereotypně vstávám, jsem našla něco, co dělám jen pro sebe, něco, co mě skutečně moc baví. Práce je samozřejmě důležitým aspektem v životě každého člověka, ale není to alfa a omega všeho. Každý by si měl čas od času dopřát nějakou tu relaxaci, udělat něco ryze jen pro sebe. Já jsem si takhle „ukradla“ čas pro lekce francouzské konverzace, která byla vždy mou velkou zálibou. Je tedy jen na vás, pro co se rozhodnete vy, ale jazykové kurzy mohu vřele doporučit každému, kdo má zájem zkusit si zas něco trochu jiného.