Jdi na obsah Jdi na menu
 


Last minute za španělštinou a pohodou

30. 11. 2010

 

Každý z nás jsme nějaký typem člověka, co má své plusy i minusy. Já bych se určitě bez problémů mohla zařadit mezi klasické „konzervy“, tedy ty jedince, co preferují stále stejnou restauraci, stále stejný typ oblečení a hlavně stále stejný časový rozvrh. Nevím proč, ale už odmala jsem trpěla tím, když se rodiče rozhodli pro něco, co předtím nebylo v plánu. Měla jsem tak vždy ráda všechno předem přesně jasné. V kolik se kam půjde, kam se půjde potom, kdy se bude uklízet, bavit, učit, pracovat. To všechno v mém světě musí mít řád. Projevuje se to samozřejmě i na mém bytě, který musí být v absolutním pořádku, všechny věci na svém místě. Přítel mě někdy z legrace označuje jako „autistu“. Proto jsem i co se týče naší dovolené, vždycky předem chtěla vědět, kam pojedeme, kdy tam pojedeme a co se na daném místě dá přesně dělat. Nechtěla jsem být překvapená. Popravdě, nesnáším překvapení. Možná se někde uvnitř bojím, že bych mohla být ze stavu věcí zklamaná, a tak si tímhle pedantstvím pojišťuji to, že věci budou v mé režii. Na naší dovolené jsem ale pochopila, že průběh věcí může člověka překvapit, ale i mile.
Udělali jsme s přítelem letos velkou investici do bydlení, proto jsme počítali s tím, že se nikam na dovolenou k moři nepojede a že pojedeme ke známým na pár dní na chalupu a vybereme si dovolenou až příští rok. Nekupovala jsem si proto žádné nové žabky k vodě, plavky nebo sadu opalovacích krémů, nemusela nic balit a hlavně mi odpadl stres z cestování. Nakonec jsem možná byla i trošku ráda, protože přítel většinu balení a vybavování na dovolenou nechával na mě. On povětšinou seděl na internetu u online mapy a sděloval mi, jak je tam krásně, co se v daném městečku děje, kam se dá okolo vyrazit a podobně. Žádná klasická zahraniční dovolená před námi tak nebyla. Jednoho dne mi ale přítel volá už dopoledne z práce. „Chceš se jít koupat?“ Venku bylo obrovské vedro, takže jsem mu odpověděla, že bychom mohli. A on na to: „Ale až zítra.“ Zeptala jsem se tedy, proč až zítra, co to je za nápad? Odpovědí mi bylo: „Protože se budeš koupat u španělského moře.“ „Cože?!“, vyjekla jsem jenom. To přece není normální. Proč bych se měla zítra koupat u španělského moře? Přítel zněl ohromně pobaveně a jal se mi vysvětlovat, že našel skvělý las minut na ostrov Menorca, který by stál za hřích, protože ostrov patří mezi dražší dovolenkové destinace, ale teď na poslední chvíli se ceny zbláznily a byla by škoda toho nevyužít. A že bychom si přece jenom měli prázdniny pořádně užít, že to už s penězi nějak přece vždycky splácáme. Nevím, nevím proč, ale prostě a jednoduše mě „ukecal“. Jako v hypnóze jsem tedy souhlasila, domluvila se s mojí zlatou šéfovou, že si beru týden dovolené a jedu za španělským mořem. Ta byla nakonec ještě nadšená a smála se, že ode mě konečně slyší pořádnou větu o nějaké změně a srdečně mi přála, abych si to dobrodružství užila. Zatímco jsem následujících 14 hodin strávila běháním po obchodech, balením a žehlením věcí, pořád jsem nemohla uvěřit, že vážně někam takhle na poslední chvíli jedu.
Tu noc odletu jsem skoro nespala, v letadle byla nervózní, takže když jsme dorazili na místo určení, padla jsem na pokoji do postele a spala a spala. Když jsem vylezla z pokoje na večeři, zatímco můj přítel za sebou už měl odpolední koupání, na recepci se na mě zubil místní číšník a v lámané angličtině mi tvrdil, že takovýhle přístup k dovolené se mu líbí. Hezky pohoda, spánek, „siesta“ a žádné honění se. Musela jsem se smát, protože přesně tohle na mě nesedělo, byla jsem jen unavená z letu. Jenže po večeři, která byla naprosto báječná, se mi zachtělo si ještě trochu zdřímnout, takže jsem ještě hodinku a půl na pokoji věnovala spánku a do víru nočního života jsem vyrážela až později. Což opět vtipný mladík z restaurace oceňoval. S přítelem jsme se nějak ten večer pobavili více, než abychom zůstali střízliví, takže když jsme odtančili z jednoho parketu k našemu stolu, seděl u něj tenhle známý číšník Rico a my se s ním a jeho kamarády dali do řeči. Ačkoliv jsme neuměli ani jeden španělsky, v tu chvíli nám to bylo docela jedno. Míchali jsme španělštinu s angličtinou a vyloženě si rozuměli. Cítila jsem, jak ze mě všechen ten stres padá a já se můžu bavit až do rána. Což se tedy také stalo, ale jaké bylo probuzení! Hlava mi třeštila a Rico, který byl v naprosté pohodě se mi při pozdní snídani jenom smál. Den jsem tak strávila v houpací síti, kde jsem klimbala, jedla dobroty a Rico mě prohlásil za pravou španělskou požitkářku. Postupně jsme se seznámili i se zbytkem personálu pensionu a domluvili se na pozdní večeři. Rico a jeho známí nám vyprávěli, jak je baví pohled na turisty, kteří místo, aby na dovolené odpočívali, se honí za památkami, pořád někam spěchají, dodržují režim snídaní, obědů a večeří, chodí brzy spát. Podle něj jsme byli jedni z mála, kteří byli vážně „macho“ a uměli žít, jak si španělská kultura žádá. Protože nám ale konverzace vždycky uvázla na nějaké neznalosti jazyka, pomáhali jsme si rukama i nohama, abychom to zvládli. Rozhodla jsem se naučit pár frází a slovíček španělsky, abych mohla osazenstvo hotýlku překvapit. Setkala jsem se s velkým úspěchem, ačkoliv jsem uměla jen pár vět o tom, jak se mám, odkud jsem a co bych chtěla k jídlu. Všichni se ale smáli a rádi mě opravovali. Postupně jsme se tak sžili s poklidným tempem personálu hotelu, seznámili se s majiteli, Ricovými příbuznými, kteří nám slíbili výlet po místních plážích a pozvali nás na typickou španělskou večeři. Ta se protáhla až do pozdních nočních hodin. Jedlo se pomalu, hodně se pilo, tančilo a mluvilo. Neváhala jsem se pochlubit se svými základy španělštiny a sklidila velký aplaus na otevřené scéně. Zjistila jsem, že je mi najednou jedno, v kolik ráno vstanu, kam se ten den podívám, co přesně se bude dít. Užívala jsem si ten pocit volnosti, toho, že nic nemusím. Všiml si toho i přítel, když mi najednou po šesti letech vztahu začal říkat, jak mi to ale výjimečně sluší, jak jsem tu uvolněná a pohodová. A přesně tak jsem se cítila. Proto se mi vůbec nechtělo po týdnu vracet se zpátky. Bála jsem se, že společně s odletem ztratím tu španělskou pohodu, která tu na mě dýchla. Rozhodla jsem se, že doma udělám maximum pro to, abych si ji v sobě udržela.
Doma jsem dostala spoustu chvály na to, jak vypadám a jak jsem usměvavá, takže to byl jasný signál, že španělská „siesta“ v mém životě mi prospívá. Jediný způsob, jak si uchovat spojení se španělským stylem života, jsem si našla v jazyce. A protože se mi španělština jako jazyk líbila, řekla jsem si, že se přihlásím na kurz španělštiny. Se začátkem školního roku se rozjížděl semestr v jazykovce, a tak jsem se přihlásila do Tutoru, kam docházela na jazykové kurzy angličtiny kdysi má kamarádka, a tak jsem od ní měla docela prima reference. Samozřejmě jsem se přihlásila mezi začátečníky. Na první lekci jsme se představovali a měli říct, proč jsme se rozhodli se španělsky naučit. Zjistila jsem, že nejsem sama, komu španělská mentalita učarovala. Nakonec jsem ke kurzům španělštiny přemluvila i přítele. Sice občas chodí „za školu“, ale našli jsme si tak skvělé společné hobby. Doma se díváme na filmy ve španělštiny (samozřejmě s titulky) a sbíráme tak všechny Almodóvarovy filmy. Díky španělské dovolené a španělštině teď zažíváme zpátky trochu té zamilovanosti a pomalu uvažujeme o zaznění svatebních zvonů. Domluvili jsme se, že pokud do toho někdy „praštíme“, tak na španělské pláži na dovolené last minute.